Ukázka 1 z Roku blba

Rád jezdím městskou hromadnou dopravou. Se zájmem pozoruji lidi, jak si při cestě povídají, čtou si, poslouchají muziku ve sluchátkách, smějí se nebo po těžkém dni dřímají. Člověk občas narazí na zajímavé postavičky, což se mi zrovna dneska podařilo. I když tohoto pána bych raději nepotkal.

To bylo tak: sedím v úplně narvané tramvaji, leje ze mě pot z toho, jaké je v ní horko, když vtom si všimnu, že nade mnou stojí starý dědeček. Hodně starý dědeček. Mohlo mu být minimálně osmdesát. A tak jsem ho pustil sednout. Dědeček si sedl místo mě a já si stoupl nad něho. Poděkoval mi a začal v peněžence hledat peníze. Pak mi začal cpát dvacet korun.

Nechápal jsem. „Pane, já žádné peníze nechci!“

Dědeček, jelikož byl nahluchlý, tak mluvil hodně hlasitě. „Mladý muži, pustil jste mě sednout a já bych se vám za to rád revanšoval!“

Přišlo mi to naprosto směšné. „Ale to je přeci normální, že mladý člověk pustí sednout staršího!“

„Mladíku, normální to rozhodně není. Já vám řeknu, co je dneska normální. Dneska je normální za vše zaplatit.“

„Ale já žádné peníze nechci, vážně!“

„Jste vážně hodný a milý mládenec. Takových už dnes není. Vaše partnerka musí být šťastná, že vás má.“

Usmál jsem se. „Bohužel, žádnou partnerku momentálně nemám!“

Starý pán tomu nechtěl věřit. „Ale jak pak to? Vám se nelíbí holky?“

„Líbí, ale teď zrovna ...“

„... Takovej šarmantní muž jako vy musí mít davy ctitelek. A neříkejte, že ne!“

„No... ani moc ne.“

„Jste mladý, musíte si užívat! Já ve vašem věku proháněl jednu sukni za druhou! Schválně, kolik jste měl holek?“

Tenhle rozhovor mi začal být docela nepříjemný. Ale v té přecpané tramvaji nebylo k hnutí, takže jsem se pána nedokázal zbavit.

„Víte, na to bych nerad odpovídal.“

„Víte kolik jsem měl já? Pět tisíc broskviček!“

Zakuckal jsem se. Dědeček pokračoval ve svém hlasitém řečnění: „První holku jsem měl v době, kdy jsem chodil do oktávy. Jmenovala se Zuzanka a prodávala u nás na vsi v krámku. Za obchodem byl malý skládek a tam jsem za ní chodil. Jó, Zuzanka.“

Mladá slečna, která stála vedle mě, podezřele zčervenala. Stařečkovo vyprávění nešlo přeslechnout.

„Mladíku, musíte si užívat, dokud to jde. Žádné dlouhé povídačky. Prostě když se vám nějaká dívka zalíbí, tak jí to tam frnkněte a je to. Uvidíte, že bude ráda!“

Teď už jsme v tramvaji byli červení všichni.

„To víte, já už mám dneska po ptákách. Už to nestojí tak, jak kdysi. Ale věřte mi, občas bych si dal ještě říct. Když člověk vidí dneska na ulici ty mladý holky s těma jejich prdelkama. No řekněte sám! Člověk je potom úplně bezmocnej!“

„A kam vůbec jedete?“ Chtěl jsem změnit téma konverzace, ale dědeček mě buď neslyšel nebo dělal, že mě neslyší.

„Není nic krásnějšího, než když vám dívka ukáže svojí studánku. Hezky svěží a pěkně zarostlou.  A když vám dá z té studánky ochutnat! Já vám mladý muži radím dobře. Užívejte si a hlavně se nežeňte. Manželství je vězení! Uváže vás doma, narodí se děti a vy máte utrum. Je to jako kdybyste musel celý život jíst jen jedno jídlo. Pořád dokola. To není nic pro mě! Mě žádná do chomoutu nedostala! A že jich bylo, co mi chtělo ten chomout nasadit! A děti taky nemám. Nebo možná mám, ale nevím o nich.“

Dědeček vyndal z kapsy kapesník a otřel si zpocené čelo. Chvilinku bylo ticho, ale moc dlouho to nevydrželo.

„Dneska ty mladý holky nemají žádný prsa. Jsou hubený jak lunt. To za mých mladých let byly holky jiný. Měly pořádný cecinky, pěkně do ruky! Jednou jsem potkal dívku, ta vám byla! Lahodná tvářička, kadeřavé dlouhé vlasy až k zadečku... a ty cecinky! Zeptal jsem se jí, jestli by se mnou nešla na večeři, ale ona mi nerozumněla. Byla to Němka. A tak jsem nemluvil a raději jí rovnou na ty cecinky sáhnul. Byla v šoku, ale než se vzpamatovala, už jsem měl ruku pod sukní. Nakonec se jí to líbilo. Napsala mi na lísteček německou adresu a řekla mi, že pokud budu někdy v Berlíně, tak ať ji navštívím. A já tam za ní opravdu jel. Objevil jsem se tam po dvou letech od našeho shledání a pořád si mě pamatovala. Věřil byste tomu? Musela potkat tisíce mužů a ona si pamatuje zrovna mě. Zůstal jsem u ní v Berlíně tři neděle. Byla to nádhera! A těch kamarádek, co měla! Já vám řeknu jedno. Jediný univerzální jazyk na světě je sex! Tomu rozumí všichni!“

Rozhodl jsem se, že vystoupím o dvě zastávky dříve. Bál jsem se, že na další vyprávění starého pána nejsem dostatečně připraven.

„Já už budu muset vystoupit. Tak se mějte, pane!“

„No ale počkejte, musíte si vzít těch dvacet korun! Já nechci být nikomu dlužnej!“

„To je dobrý, vážně!“

Dědeček však byl neústupný. „Jen si tu minci vemte. Třeba vám přinese štěstí!“

Abych se ho nějak zbavil, tak jsem si tu dvacetikorunu vzal, a začal se cpát davem lidí ke dveřím. Když jsem vystupoval, tak jsem ještě zaslechl dědečkův hlas, jak na mě volá: „A koukejte si najít nějakou buchtu, mládenče!“

Tak to byla má dnešní příhoda z tramvaje. Někdy tam prostě potkáte fakt divný lidi.

Jo a tu dvacetikorunu jsem si doma schoval do krabice mezi staré fotky. Třeba mi přinese …. ehm …. buchtu.