Rozhovor pro MF Dnes
Četl jsem, že vydáváte novou knihu. Jmenuje se Bohem zapomenutá láska. Můžete prozradit, o čem kniha pojednává?
Bohem zapomenutá láska je dojemný příběh o dospívání, rodinných poutech, životních snech a touze po lásce. Zároveň pojednává o hlubokých ranách, jež nám způsobují nevědomky naši nejblížší. Je o střetu dvou světů. Na jedné straně je tu hlavní hrdina Matyáš, který si v patnácti letech začne uvědomovat svou jinakost, a na straně druhé jeho otec coby silně věřící člověk s tvrdými, v dnešním světě až archaickými postoji. Otázkou je, co je silnější – zda láska k Bohu nebo láska k vlastnímu dítěti. A jestli může být láska nemoc. Právě láska je hlavním tématem knihy. Láska, která může mít mnoho podob. Snažil jsem se přijít s nezapomenutelným příběhem, jenž čtenáře dojme a silně emocionálně zasáhne. A po dočtení poslední věty na něj budou ještě dlouho myslet.
Část nového románu se údajně odehrává v Krupce, je to tak?
Hlavní hrdina žije v malém městečku kdesi v Lužických horách. Hodně času však tráví u své babičky v Mostě, s kterou rád vyráží na výlety po okolí. Já strašně miluji naše České středohoří a v knize mu dávám velký hold. Největší zálibou mého hrdiny Matyáše jsou vlaky a obzvlášt hluboký vztah má ke Švestkové dráze. Ta hraje v příběhu důležitou roli. No a nezapomněl jsem i na svou rodnou Krupku, takže jedna kapitola se celá odehrává tam, hlavně na Komáří Vížce. Snad jsem krásy našeho kraje vylíčil v knize dostatečně poutavě, že bude čtenáře inspirovat a přijedou se k nám na sever podívat.
Veřejnost vás zná především díky vašim vtipným románům Rok blba a Rok Kozy, které vám přinesly velký úspěch. Kde se vůbec zrodil nápad napsat tyto romány?
Já mám strašně rád filmy nebo knihy, které ve mně vyvolají nějakou emoci. Buď mě rozesmějí nebo naopak dojmou k slzám. Zkrátka si ty příběhy musím vnitřně prožít. My Češi milujeme filmové komedie a máme obrovský smysl pro humor. A tak jsem si řekl, že když se můžeme smát u filmu, tak proč ne i u knížky. Navíc mám pocit, že humoristické literatury u nás vzniká hrozně málo. Tak mě napadlo, že napíšu knihu, která mi na českém trhu chybí. Vtipnou, chytrou, současnou a hodně čtivou. A tak vznikl Rok blba, fiktivní deník jednoho mladého muže, kde s obrovským vtipem líčí všechny své trapasy, životní kotrmelce i hledání pravé lásky. Jsem moc rád, že můj záměr čtenáře pobavit vyšel a že se kniha lidem tolik líbí. Dokonce tak, že mě ukecali k pokračování a tak vznikl Rok Kozy, jenž na Rok blba přímo navazuje. K mé velké radosti čtenáři přijali druhý díl stejně nadšeně jako ten první.
Prozradíte, kolik kusů zmíněných románů jste dosud prodal? A bude i třetí pokračování?
Dosud se prodalo devět tisíc výtisků a zájem je pořád veliký. Knihy si vydávám sám a sám si je i prodávám. Zřídil jsem stránky www.rokblba.cz, kde lidé najdou veškeré informace, včetně ukázek a ohlasů čtenářů, a zároveň tu naleznou i můj e-shop, kde si můžou knihy objednat. Nikde jinde je neseženete. Každý den vyřizuji objednávky, podepisuji knihy, balím zásilky a nosím je ve velkých taškách na poštu. Už jsem tam takto odnosil tři tuny knížek. A zda bude třetí díl? Nikdy neříkej nikdy, ale momentálně bych nechal hlavního hrdinu Adama Kozu trochu odpočinout a třeba někdy v budoucnosti se k němu vrátím.
Kde čerpáte inspiraci pro psaní knih? A jak jste se k psaní vůbec dostal?
Už jako malý kluk jsem hrozně rád psal. Bavilo mě vymýšlet si postavy a k nim různé příběhy. Zároveň jsem už jako dítě naprosto propadl filmu a v přítmí kinosálů, kam jsem tak rád chodil, jsem snil svůj velký sen o tom, že jednou budu Spielbergem. Pamatuji si, když mě rodiče poprvé vzali jako malého kluka do kina na film E.T. - mimozemšťan. Když film skončil, celé vyprodané kino brečelo, včetně mě. Ta neuvěřitelná moc režiséra nad diváky, jež přiměje k tak silné emoci, mě fascinovala. Už tady se zrodila má velká touha jednou vyprávět příběhy, které vzbudí stejně silné emoce. Bavit a dojímat. A bylo mi jedno, zda ty příběhy budu psát nebo zda je budu točit.
Na vašem webu se člověk dozví, že jste dříve pracoval v bance, ale vaší největší zálibou je film – vystudoval jste filmovou školu v Písku a dokonce natočil film „Hezké a veselé, tatínku!“ Proč jste u filmu nezůstal?
Mým největším dětským snem bylo studovat jednou na filmové škole. Jenže osud je někdy nevyzpytatelný a po absolvování gymnázia mě místo na FAMU odvál do banky. Tam jsem pracoval jedenáct let, ale můj velký sen mě nikdy neopustil. Když mi bylo 34 let, tak jsem dostal bláznivý nápad. Měl jsem uspořený dostatek peněz na to, abych nemusel pár let pracovat a místo toho mohl studovat. A tak jsem si podal přihlášku na filmovou školu v Písku s tím, že mě tam stejně asi nepřijmou. Jenže oni mě vážně přijali! Rychle jsem dal výpověď v práci, prodal svůj byt, našel si podnájem v Písku a za tři měsíce byl ze mě najednou student. Plnil jsem si konečně svůj sen a na léta strávená v Písku vzpomínám jako na ta nejkrásnější. Filmem Hezké a veselé, tatínku! jsem pak školu zakončil. Úspěšný byl ale hlavně můj dokumentární film Nemoc zvaná deprese, kde se věnuji právě této závažné chorobě. Na YouTube má již přes devadesát tisíc zhlédnutí. Dostávám mnoho zpráv od lidí, že jim můj dokument pomohl v boji s touto nemocí a hlavně dokázal přiblížit tuto nemoc jejim blízkým. Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo depresí trpí, doporučuji si tento krátký film na YouTube vyhledat. Na škole jsem si uvědomil, že chci v budoucnu příběhy spíše vymýšlet a psát, než je pak točit. Svou budoucnost jsem viděl ve scenáristice. Jenže po absolvování školy jsem zjistil, že jako neznámý autor nikoho nezajímáte. Vaše scénáře si nikdo nepřečte, natož aby je pak zrealizoval. A tak mě napadlo, že bych místo dalšího scénáře zkusil napsat knihu. A dál už ten příběh znáte.
Zajímavé je i to, že si knihy sám vydáváte? Proč?
No já si bláhově myslel, že když napíšu humoristickou knihu, tak že se o mě nakladatelství porvou. Jenže záhy jsem zjistil, že je to podobně jako s těmi scénáři. Většina nakladatelů si můj román ani nepřečetla a nebo mi napsala, že humoristická próza se nehodí do jejich edičního plánu. A tak jsem si řekl, že si knihu vydám sám. Byl to veliký risk, ale naštěstí se štědře vyplatil. A asi to tak mělo být. Vydávání knih se stalo mou živností, která mě opravdu hodně baví a zároveň mě i dobře uživí. Kolik lidí má to štěstí, že jeho práce je zároveň i jeho koníčkem?
Narodil jste se v Teplicích, ale žijete v Krupce. Ta je v poslední době známá nejen krásnými přírodními scenériemi a zápisem na světový seznam UNESCO, ale bohužel i podivnými praktikami zdejšího politického vedení. Neplánujete o městě a jeho představitelích napsat - třeba nějakou detektivku?
Dění v našem městě sleduji a je mi z toho smutno. Krupka má díky naší radnici hodně špatné jméno, což jsem si ověřil právě na písecké škole, kde většina mých profesorů a spolužáků, ať už byli z jakéhokoliv koutu naší země, Krupku znala. Hlavně díky zmanipulovaným volbám. Je vážně tristní, že má Krupka takovou pověst. Snad svou tvorbou alespoň trochu přispívám k tomu, aby lidé znali Krupku i kvůli něčemu jinému než jsou nekalé praktiky na radnici. Mé knihy se prodávají po celé zemi a moji čtenáři většinou vědí, odkud jsem. Tak snad se díky oblibě mých knih pověst Krupky trochu zlepší. A jestli bych chtěl o našem vedení města napsat knihu? Popravdě, politika mě nebaví. Nemám rád ani politické filmy, ani politické knihy. Tahle témata mě nelákají. Pořád ve mně je ten malý kluk, co chce lidi rozesmívat nebo dojímat. Prostě je dobře bavit. A v případě knihy o naší krupské politice bych je asi spíš vyděsil (smích).
