Hvězdná noc – ukázka

Před budovou nádraží už na nás čekala drožka, která nás odvezla na Montmartre, kde Theo se svou ženou bydlel. Projížděli jsme ulicemi Paříže a já jsem se zájmem sledoval ten ohromný ruch všude kolem. Paříž byla tak krásná a tak neuvěřitelně moderní. Vše zde bylo úplně jiné než dole na jihu. Lidé, jejich oblečení, ulice, domy, obchody… Jako bych se strojem času přenesl o pár let dopředu. A nad celým tím rušným městem se tyčila železná kráska, beroucí svou nebývalou výškou dech.

„Tak se to přece jenom tomu starému bláznovi Eiffelovi podařilo!“ řekl jsem obdivně.

Theo hned věděl, o čem mluvím. Ta věž musela být vidět snad z každého koutu tohoto obrovského města. Jako kdyby prosila o pozornost a svůdně vás přemlouvala, abyste ji bezmezně obdivovali. „Otevřeli ji před rokem,“ řekl Theo pobaveně. „A přesto si ani za tu dobu na ni Pařížané nezvykli.“

Udiveně jsem se na Thea podíval. „Jim se nelíbí?“

„Nelíbí? Doslova ji nesnáší. Je pro ně trnem v oku.“

Znovu jsem se podíval směrem k věži. „Podle mě je krásná.“

„Pro většinu lidí je příliš moderní.“

„A proto se mi líbí. Je odvážná a pokroková. Co je špatné na moderních věcech?“

Theo jen mávl rukou. „Paříž je moderní město, ale lidé v ní jsou hrozně konzervativní. Věř mi, vím, o čem mluvím. Každý den se s jejich úzkoprsostí setkávám ve svém obchodě.“

Věděl jsem přesně, co tím Theo myslí. Byl tohle ten jediný důvod, proč nikdy neprodal žádný z mých obrazů? Je problém v lidech, v jejich staromódním vidění světa a strachu z nových věcí, nebo je chyba ve mně? Znovu jsem se zadíval do dáli na tu tyčící se ocelovou věž. Možná jsem stejný jako ona. Možná nám lidé nerozumí, protože jsme oba předběhli svou dobu.

Konečně jsme dorazili před bratrův dům. Jeho žena Johana nás už netrpělivě vyhlížela z okna. Byl jsem šťastný, že ji konečně můžu poznat osobně. Znal jsem ji jen z Theových dopisů a věděl jsem, jak moc ji můj bratr miluje. Stejně tak vroucně milovala ona jeho. Tolik jsem jim tu jejich lásku přál a zároveň mě u srdce hřál příjemný pocit z toho, že Theo je v životě šťastný.

Od prvního okamžiku, kdy jsem vstoupil do jejich útulného bytu, byla na mě Johana velice milá a hodná. Projevovala obrovskou radost, že mě konečně může poznat. Prý jí o mně Theo stále vypráví jako o svém talentovaném starším bratrovi, kterého má opravdu rád. Její slova hřála mou duši jako horký lahodný šálek čaje v sychravém podzimu. A stejně jako když jsem před hodinou vystupoval z vlaku a konečně spatřil v tom nebývalém nádražním ruchu Theovu tvář, tak i teď, kdy jsem konečně poznal jeho ženu, se mi zalily oči dojetím.

Jen co jsme se stačili přivítat, ozval se z vedlejšího pokoje pronikavý dětský pláč. Johana mě pobídla, abych se usadil u kuchyňského stolu a pak zmizela za dveřmi pokoje.

„Odpusť ten křik,“ řekl Theo omluvně, „ale malej stále stoná a asi mu není dobře.“

„Je v pořádku?“

„Snad jo. Nebo ne. Nevím. Hodně churaví, ale pořádně nevíme, co mu vlastně je, když nám to sám nemůže říct. Víme, že ho něco bolí, ale netušíme co. Často se cítíme s Johanou bezmocně.“

„Ach, Theo. To je mi líto. Jsem si však jistý, že bude v pořádku. Uvidíš, že časem se to srovná,“ snažil jsem se bratra utěšit.

Theo jen smutně vzdychnul: „Snad.“

„A co ty, Theo? Cítíš se dobře?“

„Děkuji za optání, Vincente. Popravdě, zdraví by mi mohlo sloužit lépe. Potřeboval bych více síly. Zvlášť nyní, když se musíme postarat o dítě. Cítím se hrozně unavený. Nevím, zda je to špatným zdravím, nebo prostě jen tím, že stárnu.“

Pobaveně jsem poplácal Thea po rameni. „Je ti teprve třicet tři let, jsi ještě mladej jinoch!“

„Ale někdy se cítím na padesát,“ usmál se Theo smutně.

Jeho slova mě rozesmála. „A co mám říkat já? Jsem o čtyři roky starší než ty, a vypadám jako starej dědek!“

„Nevypadáš, a ty to víš, Vincente.“

Objal jsem bratra kolem ramen. „Jsme ještě mladí a celý život máme před sebou. Věř mi, čeká nás dlouhý život a společně toho ještě hodně dokážeme. Svět o nás ještě uslyší!“

Ve dveřích kuchyně se objevila Johana a v náručí držela malé plačící miminko, schované v zavinovačce. „Vincente, dovol, abych ti představila tvého synovce.“

Vstal jsem a při pohledu na toho malého človíčka se mi opět zúžilo hrdlo dojetím. Dnešní den je plný velkých emocí.

„Jmenuje se Vincent, po tobě,“ řekl Theo něžně.

Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Vážně mu dali jméno Vincent? „Vždyť jsem ti, bratříčku, v dopise psal, abyste ho pojmenovali Theodor. Po tobě a po našem tatínkovi.“

„Theo trval na jméně Vincent,“ usmála se na mě Johana. „Myslím, že vybral krásné jméno.“

Milovaný. Takhle přesně jsem se v tuto chvíli cítil. Snažil jsem se, abych si ten pocit co nejvíce užil a alespoň část z něho uchoval ve svém nitru, protože jsem dobře věděl, že až přijdou horší dny, opět budu žíznit po troše lásky.

„Můžu si ho pochovat?“ poprosil jsem nesměle.

„Ale jistě,“ rozzářila se Johana, načež mi to malé klubíčko vložila do náruče. Malý Vincent náhle přestal plakat a s očividnou zvědavostí mi dlouze hleděl do očí.

Johana se udiveně podívala na Thea. „To je neuvěřitelné. Vidíš to? Úplně přestal plakat.“

Pohoupal jsem malého Vincenta v náručí, až se začal smát. Ten dětský smích zaplavil celou místnost a působil jako rajská hudba. Theo s Johanou na mě udiveně zírali.

„No co,“ řekl jsem vážně. „Kdo jiný by měl malého Vincenta utišit než velký Vincent?“ Theo se nejdříve nechápavě podíval na mě, pak na Johanu, načež jsme všichni tři propukli v hlasitý smích. V tu chvíli jsme byli plní radosti a cítili jsme se jako šťastná rodina, kterou nikdo nikdy nerozdělí.