4. leden

Je neděle jedenáct hodin dopoledne. Tvrdě spím, když v tom mi začne vyzvánět mobil. Sotva hovor přijmu, začne na mě ze sluchátka křičet má sestra: „Kde jsi? Čekáme tady na tebe!“

Zívl jsem. „Co?“

Sestra: „Nezapomněl jsi doufám!“

Já: „Jasně, že jsem nezapomněl!“ Nejen, že jsem zapomněl, ale nemohl jsem si ani vzpomenout, na co jsem vlastně zapomněl.

Sestra: „Tak dělej! Pavlínka už je připravená!“

KONCERT!!!! Má pubertální neteř má dnes v kulturním domě kytarový koncert! Jak jsem na to mohl zapomenout? Vylítl jsem z postele a začal se rychle oblékat. Desetkrát jsem řekl slovo KURVA, sedmkrát DO PRDELE, a jednou ZASRANEJ ZIP.

Před kulturní dům jsem přiběhl deset minut po ohlášeném začátku koncertu. Simona, má sestra, mi držela v sále místo. Když mě uviděla, tak jen hluboce vzdychla a bez jediného slova si mě prohlédla od hlavy až k patě. Ohlédl jsem se kolem sebe. Všichni páni měli na sobě obleky. Já byl oblečený do džínsů a flísové mikiny. Křiklavě zelené.

Na pódiu hrálo dvacet mladých děvčat kytarový koncert. Zamával jsem na Pavlínu. Podívala se na mě stejným nevraživým pohledem jako před chvílí její matka. A tak jsem se pohodlně usadil a zaposlouchal se do hudby. Popravdě, bylo to k nesnesení. Hodinu a půl nekonečné brnkání na kytaru. Brzy jsem se přestal na hudbu soustředit a začal jsem myslet na Nikolu. Proč nevolá? Proč se mi ještě neomluvila za ten včerejšek? Copak mě nemiluje?

Náhle jsem si uvědomil, kde jsem. Jako kdyby mě někdo bodl a já se vrátil zpět do reality. Aniž bych věděl proč, začal jsem tleskat. Jenže jsem tleskal sám a ještě k tomu uprostřed skladby. Lidé se začali nechápavě otáčet. Podíval jsem se vedle sebe na svou sestru. Tvářila se ještě hůř, než když jsem před chvílí dorazil. Na Pavlínu jsem se raději nepodíval.

Když jsem přišel z koncertu domů, dorazila mi na mobil SMS od Simony. Stálo v ní: JSI NEJHORŠÍ STREJDA NA SVĚTĚ!

(další kapitola zde)