5. leden

Je pondělí a mě čeká návrat do práce po vánoční dovolené. Určitě si myslíte, že když mám před jménem titul PhDr., tak že pracuji na nějakém zajímavém, vysoce postaveném místě. Pravda se má tak, že dělám barmana v kavárně. Asi vám nemusím dlouze vysvětlovat, že když vyjdete ze školy jako odborník na filozofii, tak se o vás firmy na trhu práce příliš nepoperou. V mém oboru jsem defacto nezaměstnatelný. A tak jsem rád, že můžu aspoň prodávat kávu.

Znáte takové ty útulné pařížské kavárny na rohu ulice, kde vysedávají intelektuálové, popíjejí espresso macchiato a čtou noviny? Interiér dýchá bohémským životem starých časů, velkými vitrínami proniká dovnitř sluneční světlo, z reproduktoru hraje šansón a všude na zdech visí staré fotografie v dobových rámečcích. Tak to je přesně ta kavárna, v které já nepracuji. Náš podnik cílí na lidi, kteří razí heslo „za bolševika nám bylo líp“. A tak naše kavárna vypadá tak, aby co nejvíce připomínala komunistické podniky z osmdesátých let. Umělohmotné židle a stoly, kostičkované gumové ubrusy, na oknech závěsy s květinovým vzorem, na zdech staré tapety a do toho všeho z reproduktoru vyhrávají osvědčené české šlágry. Pan Havlík, majitel kavárny, tomu říká „retro“. A ačkoliv se náš podnik oficiálně jmenuje Kavárna u Havlíka, nikdo ve městě mu neřekne jinak než Svazarm. A musím vám říct, že je ve Svazarmu téměř pořád plno. Příznivci kapitalismu chodí o ulici dál do McCafé, příznivci komunismu chodí k nám. A takových lidí je čím dál více. Přijdou k nám do podniku, zanadávají si na ty kretény v parlamentu, zavzpomínají na staré dobré časy a přitom srkají turka ze sklenice. U pultu si pak koupí oblíbené výrobky z dob normalizace za kapitalistické ceny a pan Havlík si jen mne ruce, protože mu tenhle kšeft s nostalgií náramně sype.

Kromě mě pracuje v kavárně ještě Maruška. Je to mladá hubená holka, která je neustále v depresi. Vše vidí černě, každá negativní zpráva jí rozpláče a slovo humor je pro ní sprosté slovo. Třikrát se už pokusila o sebevraždu, naštěstí neúspěšně, a tak se já i pan Havlík každé ráno strachujeme, zda vůbec přijde Maruška do práce. Když se objeví ve dveřích, máme z toho velkou radost. Tedy kromě Marušky. Protože ta má depresi.

Jediné, co dokáže Marušku rozveselit, je cizí neštěstí. A tak když jsem jí dnes řekl, že mi Nikola dala kopačky, dostala záchvat smíchu. Zatímco ona se smála, já měl depku. Dnes jsem byl zkrátka v práci za Marušku já.

Jinak to byl úplně obyčejný den. Celé odpoledne ve Svazarmu a večer pak na gauči u Novy. Typický den typického Čecha.

(další kapitola zde)